Robert Pisár: Lidé všech krajů zapojte se! - Letos pod STAN!

Robert Pisár: Lidé všech krajů zapojte se!

V předešlém článku náš kandidát do Senátu profesor Miroslav Plevný hovořil o rozvoji Chebu, o odpovědnosti, ale i o odvaze politiků přijímat i nepopulární rozhodnutí jsou-li přesvědčeni o tom, že přinesou městu prospěch. Mne na jeho článku zaujala část, kterou bych nazval participační, nebo klidně i komunitní, byť toto slovo není aktuálně „sexy“. Pan profesor psal o tom, že nestačí vysvětlovat, ale že je třeba dát obyvatelům Chebu možnost přímo rozhodovat o tom, co by radnice měla prosazovat. Zkusili to, Cheb se zapojil do projektu Participativní rozpočet. Lidé sami navrhli nejrůznější projekty a bylo jich tolik, že nakonec vybírali „vítězné“ projekty prostřednictvím veřejné ankety.

Chebané díky za úspěšný příklad participativního přístupu k občanům! Ještě jako sociální pracovník jsem se účastnil komunitního plánování rozvoje sociálních služeb ve třech městech kraje. V jednom z nich šlo o čirý formalismus, v dalším se snažili, ale neměli podporu vedení města a ve třetím komunitně plánují dodnes. Komunitně, zjednodušeně tedy se zapojením veřejnosti, plánuje to z měst, kde tomu bylo od počátku nakloněno jeho vedení.

Nyní bojujeme o kraje. Krajům zákon o sociálních službách svěřil odpovědnost za tvorbu sítě sociálních služeb, která má co nejlépe pokrývat potřeby občanů. Kraje mají plánovat rozvoj služeb a vyhodnocovat jak se daří potřeby lidí řešit. To vše mají kraje dělat ve spolupráci s obcemi, se službami a s lidmi, kteří služby je využívají.

Kraje u toho mají vycházet z vlastních informačních zdrojů, z informací obcí, z informací poskytovatelů služeb i jejich konzumentů. Jenže žádný zákon nenařizuje obcím sociální služby plánovat…  a tak většina obcí v našem kraji rozvoj sociálních služeb komunitně neplánuje, nebo to provádí formálně. Což je obrovská škoda.

Po roce 2000 se v ČR zcela změnil přístup k uživatelům sociálních služeb. Nový přístup vycházel z toho, že je správné, aby lidé o sobě rozhodovali v co největší míře sami, ale také aby se začleňovali a zapojovali do společnosti, aby se služby přizpůsobovaly lidem, ne lidé službám. Nová byla i myšlenka, že lidé a jejich potřeby určují, jaké služby jim budou poskytovány, což v důsledku znamená, že to budou uživatelé služeb, kdo rozhodnou o tom, které služby budou existovat a které už se přežily. To je krásný ideál, ale k jeho naplnění je třeba, aby rozhodování o službách, které budou podporovány, nebylo prováděno na základě setrvačnosti a zvyklostí, ale na základě znalostí potřeb lidí, kteří na území měst a krajů žijí. Ne vždy to musí znamenat zvyšování rozpočtu na sociální politiku, když se ovšem plánuje poctivě.

Jako vhodná metoda se jevilo komunitní plánování, které se v demokratických zemích používá v řadě oblastí. Tato metoda plánování má i řadu jiných pozitivních dopadů. Především to, že když se podaří přilákat lidi k participaci, tak se s nimi dělíme i o odpovědnost, věci veřejné se stávají i jejich věcmi. Díky otevřenému jednání a rozhodování založeném na hledání konsensu roste důvěra mezi lidmi a zmenšuje se prostor pro hájení čistě osobních zájmů. Když lidé participují, tak se mění i demokracie, je více přímá a méně zastupitelská. Ale bohužel funguje to i obráceně. Když politici nenabízejí participaci, ale manipulují s lidmi, tak to lidé vycítí a přestanou se zapojovat, stávají se pasivními.

K tomu bohužel postupně docházelo i při komunitním plánování. Jedna dánská studie ukázala proč. Totiž to, jak je proces plánování nastaven, již dopředu vytváří pro některé účastníky příznivé podmínky, ve kterých se cítí jako ryby ve vodě (poskytovatelé sociálních služeb a úředníci) a současně tytéž podmínky jsou pro jiné lidi (zejména veřejnost a uživatelé služeb) naprosto odpuzující a nestravitelné a vedou k jejich rezignaci na aktivity v rámci plánování.

Slova profesora Plevného o zapojení Chebu do projektu Participativního rozpočtu mi připomněla, že participace má místo nejen při rozvoji měst. Chceme-li občanskou společnost, tak to bez ní nepůjde. V krizích, která je možná za dveřmi, často nastupuje krizové řízení, po krizích však přichází stabilizace a rozvoj a já už se těším, až budeme moci v rámci kraje participovat a participaci dále šířit, aby lidé věděli, že tento kraj je nás všech.

Robert Pisár – ředitel společnosti Pomoc v nouzi, o.p.s., dvojka krajské kandidátky

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *